Za týden jsme vyrazili. Já v pozici plavčíka a velitele kuchyně, Milan jako kormidelník a lodní šašek, kapitán František coby hlavní navigátor. Pak také můj zánovní dvoukajak a Františkovo ošuntělé plavidlo.
A co bylo úplně nejlepší? Tatínek s maminkou mi nechali na cestu ušít fantastickou puntíkatou sukni. A nejen to. Spolužačka Olga mi půjčila svoje dokonalé žluté plavky.
Jízda vlakem byla drncavá, ale zábavná. Maminka naplnila můj loďák řízky s chlebem. Franta měl housky s točeným salámem a Milan skoro celý plech třešňové bublaniny. Bez toho plechu samozřejmě. Ládovali jsme se a mastili karty.
Na místo jsme dorazili odpoledne. První potíže přineslo stavění stanů. U toho mého totiž chyběly kolíky. Asi nám musely vypadnout někde cestou.
„U zlomenýho pádla, co teď?“
„Si můžeš vlézt k nám…“ prohodil znuděně Milan.
„To určitě, já jsem tak zvědavá na tvoje špinavé ponožky a proprděné trencle!“ odbyla jsem ho pěkně zostra.
„Nechte toho, vy dva!“ okřikl nás František a užuž se nořil do hlubin lesa, aby se za chvíli zase vynořil s plnou náručí klacíků. Pomocí kapesního nožíku model rybička vyrobil ve vteřině parádní kolíky. Můj stan se za chvíli tyčil na paloučku, pevný jako hrad.
„Húúúú,húúúú,“ zpíval nám sýček na dobrou noc.
Ze spacáků nás ráno za uši vytáhlo sluníčko. A také zákeřní mravenci, kteří se ládovali drobky z Milanovy bublaniny. Při tom okusovali všechno, co jim stálo v cestě. Třeba moji levou ruku. Jauvajs! Moji pravou ruku. Jauvajs!
Jinak v naší partě vládla přímo báječná nálada. Posnídali jsme čaj uvařený v kotlíku. Voněl jehličím. Chutnal jehličím.
Uklidili jsme tábořiště a slavnostně se nalodili do našich spanilých korábů.