O Bivojovi

Před dávnými časy vládl v Čechách vévoda Krok. Měl tři dcery. Kazi, Tetu a Libuši. "Co s nimi?" uvažoval Krok, když byly holky ještě malé. "Libuše je z těch tří nejchytřejší, ta by po mně mohla převzít vládu. Kazi je nejhezčí, ta by se mohla provdat za nějakého silného muže, abych měl spojence do bitev. A co Teta? No, to tedy nevím, co s ní bude. O té se těžko dá něco říci."

Čas plynul, dívky rostly a byly přesně takové, jak jejich otec předpokládal. Libuše byla čím dále moudřejší, Kazi krásnější a Teta? Prostě byla. Těžko o ní něco říci. Nápadníci se za ní ani za Libuší moc nehrnuli. Všichni obdivovali Kazi: jaké má krásné oči, jaké bohaté vlasy… A ta úžasná postava!

Kazi si mohla vybírat z mnoha mužů, ale jí zatím žádný do oka nepadl. "Já chci manžela hezkého, statečného, ale taky chytrého!" říkala. "Takového najít, to nebude jen tak," domlouval dceři otec. "Nemohla bys trošku slevit?" "Ani náhodou!" pohodila Kazi dlouhými vlasy. "Ona se snad nakonec nevdá!" naříkal vévoda Krok. "S dětmi jsou takové starosti..."

A aby nebylo starostí málo, přibyly mu další. V okolí vévodského sídla Vyšehradu se totiž objevil divoký kanec. Ničil pole široko daleko a dokonce napadl několik lidí. Byl obrovský, zuřivý, s velkými ostrými tesáky. Nikdo si netroufal pustit se s takovou obludou do boje. "To je nějaký zlý duch..."

Až jednoho dne... Na Vyšehradě se ozval hlasitý jásot a nadšené volání: "Bivoj, silný Bivoj..." Všechny tři kněžny zvědavě vyběhly na nádvoří a co nevidí! Přichází mladý lovec, muž jako skála, oči se mu modře blýskají… A na širokých zádech nese mohutného kance. Živého kance! Nese ho vévodovi jako dar. "Prý si na něj brzy ráno počíhal v úkrytu a holýma rukama to divé zvíře přemohl,” šeptají si lidé.

Ach, ten je hezký! pomyslela si Kazi. Totiž ten lovec. Kanec vypadá příšerně. Bivoj… Krásné jméno. Je silný a statečný. Chytrý musí být taky, když přelstil tak nebezpečné zvíře. "No myslím, že nemám dál na co čekat, tatínku!"

A byla svatba. Krok získal silného spojence do bitev. Libuše se chystala převzít po otci vládu. A Teta? Vládnout nemohla, vdávat se nechtěla, tak si dala postavit hrad Tetín a dívala se z něj na stříbrné vlny řeky. Aspoň to se o ní dá říci.