Dokud byl Toník malý, jeho lenost nikomu nevadila. Starostliví rodiče ho oblékali, česali, čistili mu zuby, a dokonce ho i krmili. Toník jen otevíral pusu a žvýkal, a to tak líně, že jeho starostliví rodiče při tom usínali zmoženi celodenní prací a běháním po obchodech.
„Hyjé! Hyjé!“ Nic jiného neznal, protože byl tak líný, že se ani nenaučil pořádně mluvit.
Tak to šlo velmi dlouho. Toník byl línější a línější a starostliví rodiče čím dál ustaranější. Blížil se však čas, kdy měl Toník začít chodit do školy. Starostliví rodiče z toho byli celí nesví. Sedávali v kuchyni a přemýšleli, co dělat. Nakonec se rozhodli: je třeba si na pomoc zavolat nějakého zkušeného odborníka. Rychle otevřeli telefonní seznam a po chvilce hledání ho našli: jmenoval se plukovník Štainšnicl a byl to nejznámější specialista na boj s dětskou leností.
Plukovník Štainšnicl přišel brzy ráno. Byl v uniformě a na nohách měl vysoké vojenské boty.
„Jsem plukovník Štainšnicl v záloze!“ zařval stařec a s dupáním se vřítil do bytu. Starostliví rodiče se strachem roztřásli.
Plukovník Štainšnicl kopnutím rozrazil dveře do Toníkova pokoje, vřítil se dovnitř a zařval: „POO-ZOR!“
„Svléknout pyžamo! Obléct kalhoty! Cože? Ty si neumíš obléct kalhoty?! Ani košili? A kde máš trenýrky?! Klusem pro boty! Nestojím, nekoukám a běžím!!“
Otevřely se dveře Toníkova pokoje a Toník s řevem vyletěl ven. V předsíni sebral svoje boty a chvatně se začal obouvat. Plukovník Štainšnicl stál nad ním a křičel:
„Jak se to obouváš? Levou na pravou a pravou na levou? Zavázat tkaničky!! Mám ti to ukázat? COOO?!!!“
Po hodině Toníkova léčba skončila. Dveře do kuchyně se otevřely a dovnitř vpochodoval Toník a za ním plukovník Štainšnicl.
„ZASTAVIT STÁT!“ zakřičel plukovník a Toník se zastavil. Byl oblečený, obutý i učesaný. „Léčba vašeho syna byla náročná a komplikovaná,“ řekl plukovník, „ale jistých výsledků jsme dosáhli.“
2. Označ v textu část, která vysvětluje, kdo je plukovník Štainšnicl.
Označ věty touto barvou5. Napiš, v čem rodiče hledali kontakt na odborníka.