Zá***a ****olamu

„Tak se prý ukázal zase ježek!” volal Jarka Metelků, když přiběhl do klubovny, kde mělo být právě začato šesté číslo TAM-TAMU.

Mirek prudce zdvihl hlavu, skloněnou až dosud nad různými lejstry. „Co budeš povídat!?“ vykřikl pochybovačně i překvapeně zároveň. „Ježek v kleci? To snad není možné!“

(…)

Ježek v kleci nebylo žádné zvíře, jak by se snad dalo soudit podle toho zvláštního názvu, který dovedl Rychlé šípy přivést z klidu. Ne – nebylo to docela nic živého! Říkalo se tak jakémusi kovovému podlouhlému pouzdru, které mělo po celém svém povrchu podélné otvory, jdoucí od jednoho konce pouzdra k druhému. Některý výřez byl skoro neznatelně užší než druhý, jiný opět širší. Také na obou koncích pouzdra bylo po jednom kulatém otvoru. Takový popis se aspoň zachoval.

Uvnitř tohoto podivného neotvíratelného pouzdra byla hvězdice, rovněž kovová, s rohy na všechny strany. Pohybovala se v pouzdře volně, zvonila o ně svými rohy při každém vzetí do ruky, ale nebylo možno, aby úzkými otvory prošla z pouzdra ven. Bylo to naprosto vyloučeno!

A přece se prý občas hvězdice dostávala ze svého kovového vězení ven! A pouzdro při tom nebylo jinak porušeno, ani hvězdice nijak rozložena nebo rozlámána.

(…)

Kdysi, prý před mnoha lety, žil v městě podivný hoch, jemuž ježek v kleci patřil. A ten prý jediný ho uměl dostat ven. I někteří otcové nynějších hochů o tom vyprávěli. Pak ten podivný chlapík zmizel. Snad se odstěhoval, snad umřel – to se v ústním podání nedochovalo. A s ním zmizel i hlavolam.