Příští den si Gorila vymyslela, že jí mám dělat při práci společnost. „Kdybys chtěla zase vzít roha, byla bych za to odpovědná," prohlásila. „Když se mnou budeš na dvoře, můžu na tebe dohlížet." Otevřela zadní vchod a přísně sledovala, jak vycházím ven. Natáhla jsem si žlutou bundu a vykročila do bláta. Zadní dvůr byl ohraničený vysokým plotem z prken.
Vlevo stála malá rozviklaná kadibudka natřená načerveno. Vpravo byla velká brána z pletiva. Všude se povalovaly kancelářské židle, umyvadla, dopravní značky, svitky ostnatého drátu, lednička, dvě myčky, zásuvky plné kabelů a drátů, šatníky, díly aut, řídítka, prasklé odrážecí saně, půlka mopedu, čela postele, pokřivené žebříky, poličky na knihy... prostě všechno!
Gorila se sklonila a zvedla ledničku. Pak ji otřela paží a vytáhla z kapsy sáček z umělé hmoty. Vyndala z něj bílý samolepicí papírek a inkoustové pero. Přilepila lístek na ledničku a neohrabaným písmem na něj napsala 200 KORUN. Pak se otočila ke mně.
„To je všechno," řekla. „Tohle je moje firma. Tohle prodáváme. Starý krámy."
„Není to žádnej velkopodnik," řekla. „Ale nemusíme okusovat kosti, abysme přežily."
Toho dopoledne mě Gorila naučila, jak lepit na zboží lístky s cenou. „Když je něco rozbitý, musí to být levný," řekla a zvedla ohromnou udici. Naviják, na který se navíjel vlasec, byl nakřivo. Gorila jím zkusila otočit. „Vždyť funguje," prohlásila. „Pětadvacet kaček." Podala mi udici. Připlácla jsem na ni papírek a načmárala na něj 25 KORUN. Moc profesionálně to nevypadalo.
„Výborně," pochválila mě Gorila. „To je levný. Někdo se na to chytí a bude si myslet, že to je výhodná koupě. Ale až bude platit, tak se podíváš na cenovku a zatváříš se nejistě. Pak řekneš: Jemináčku. Moc a moc se vám omlouvám, ale ta cenovka je nesprávná. Pod padesát korun jít nemůžu, to jistě chápete."
Rozhodila rukama. „A zákazník padesát vysolí, protože si mezitím tu věc tak oblíbil, že už se jí nechce vzdát. Takhle se dělá byznys, rozumíš?"
Odvalila se do rohu a zvedla malé červené kolo. „Hm..." řekla a roztočila přední kolo. „Je jako nový."
Že by bylo úplně jako nové, s tím jsem souhlasit nemohla. Bylo trochu rezavé a nosič byl nakřivo. Kolo mělo značku Crescent.
Gorila se poškrábala na bradě. Pak se na mě podívala. „Líbí se ti?" zeptala se.
„Cože?" řekla jsem. „Ne."
Sloupla z rámu několik vloček barvy. „Umíš jezdit na kole?" Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Protože mě to nezajímá."
Gorila postavila malý červený Crescent do bláta. „Je tvoje," řekla. „Aby ses mohla naučit jezdit. Je velký tak akorát.