Lililinda Superhvězda

„Ne, ne a ještě jednou ne! Zatraceně!" vykřikl spisovatel a vyskočil ze židle. „Tohle nikdy nebude dobrý příběh! Ne s takovou holkou, která dělá všechno jinak, než bych chtěl!"

Pobíhal po pracovně sem a tam a nakonec se rozčíleně posadil zpátky ke svému počítači. „V mém příběhu rozhoduji já, a ne nějaká uličnice, která si dělá co chce! Sbal si svých pět švestek a zmiz, nejsi vůbec k ničemu!"

A spisovatel udělal to, co již mnohokrát: pomocí myši počítače označil holčičku, zmáčknul tlačítko Odstranit a LUP!, holčička zmizela z obrazovky. Rozplynula se, jako kdyby tu nikdy předtím nebyla.

LUP! udělalo to o chvíli později i kdesi hluboko ve spisovatelově počítači. A pak ještě „Au!" Holčička, která byla právě vymazána, totiž vůbec nezmizela. Každopádně ne tak úplně. Jen zrovna zapadla do obrovské hromady velkých i malých písmenek a čísel, nul a jedniček, osmiček a písmen A a U a H, zkrátka všeho, co spisovatel kdy vymazal. Byla toho celá spousta.

„Mohl mi dát alespoň padák! Až sem dolů to bylo nejméně sto metrů!" durdila se holčička s malým, zvědavým nosíkem, jako knoflíky kulatýma, černýma očima a s pletenou čepicí s bambulí, která stejně nedokázala zkrotit krátké, rozčepýřené vlasy. Třela si bouli na čele a rozzlobeně se podívala nahoru, odkud spadla, ale nebylo vidět nic, jen modré nebe bez jediného mráčku.

„A co ho to vlastně napadlo, jen tak mě vymazat? Nebyla jsem snad v tom příběhu, který právě psal, fantastická, super a skvělá? Taky chci do té jeho knihy! Chci být slavná!"

Holčička se s námahou vyhrabala z hromady, sedla si na to největší J, které našla, a svezla se na něm z hory odpadků jako na sáňkách - uiiiii!

„To je ale nuda," zlobila se holčička a zklamaně se rozhlížela. Ale až na pár hrušní nebylo kolem nic, jen rovná, jednotvárná, trávou porostlá krajina, která se rozprostírala do všech směrů a končila až tam, kde začínala obloha. Jedinou obměnou byla štěrkem vysypaná cesta, která vedla od hromady odpadků kamsi pryč. Co by kamenem dohodil se větvila ve dvě užší cestičky, které se pak o kousek dále znovu větvily. Tak to pokračovalo stále dál a dál, až kam oko dohlédlo.

„Teda, to musí být víc jak sto cest", mračila se holčička. „A ani jediný rozcestník!"

Odhodila čepici, kterou ji nasadil spisovatel, a otočila se zpátky k hromadě. „Ten spisovatel je opravdu hloupý! Vymazat všechna ta krásná čísla a písmena, jako kdyby je už nikdy nepotřeboval!" Přemýšlivě se poškrábala za uchem a pokrčila nosík. „Snad si tedy můžu alespoň najít jméno! Ani na to spisovatel nemyslel! Mám se jmenovat Zuzi? Lola? Nebo Anna-Luisa?"

Odhodlaně vytáhla z hromady několik písmen a na zkoušku je položila vedle sebe. „Každopádně chci mít zcela neobvyklé jméno! Takové, které nemá nikdo jiný - teď totiž píšu svůj vlastní příběh! Hmm, třeba Isatrude Lolabella?" Holčička chvíli váhala, poté vyměnila několik písmenek a najednou se její kulatý obličej rozzářil. „Lillilinda - to zní dobře, že? Lillilinda Superhvězda! To je jméno, se kterým se můžu proslavit!"