Brambory

Slovo brambor mohlo kdysi v Irsku znít stejně jako záchrana. Na zeleném ostrově kousek od Anglie býval život jako balvan: těžký, studený a tvrdý. Malá políčka. Málo železa na pluhy, kterými by se ta políčka dala zorat. A málo slunce, které by z těch políček vytáhlo úrodu. A pak se připlavil poklad: bedna hnědých, nejspíš už pěkně scvrklých hlíz. Brambory málo chtějí a hodně dávají. Potřebují dost vody: o tu v deštivém Irsku neměly nouzi. Rostou i bez orání: stačí je položit na povrch hlíny a zaházet drny nebo trávou. V jejich hlízách, zemských jablkách, je zabaleno mnoho z toho, bez čeho se člověk neobejde. Když se daří, je jich z pár řádků dost pro celou rodinu. A navíc: hlíza má několik oček. Rozkrojte ji na kusy a z každého máte novou rostlinu. Paddy odřízl půl brambory Seanovi, Sean Patrikovi... A za rok za dva se najedli všichni. Ne že by úroda přišla pokaždé, ale čas kručivých břich skončil a Irů začalo přibývat.

A pak se to stalo.

Ještě na začátku léta 1845 to vypadalo na slušnou sklizeň. Jenže z Ameriky, dávné vlasti brambor, se připlavil jejich dávný nepřítel: plíseň bramborová. Jako každá plíseň má nejradši vlhko. Toho roku pršelo i na irské poměry dost. Plíseň se rozlétla po celém ostrově. S podzimem zbyl z políček jen smutný kompost. Slovo brambor znělo Irům stejně jako zkáza. Nebo jako hlad. A pak jim zplesnivěla i naděje: pomoc, v kterou doufali, nepřišla. Příští rok nebylo líp. Země se změnila k nepoznání. Dva miliony lidí vzaly to málo, co ještě měli, a odpluli do Ameriky. Další půl milion (nebo možná milion) ten hrozný hlad sežral. Zelený ostrov podivně ztichl. Můžeme se ptát na spoustu věcí. Jak mohlo vypadat dnešní Irsko, nebýt velkého hladomoru? A jak Amerika? Je ostudně snadné s plným břichem vymýšlet, kde tehdejší hladoví udělali chybu. Na dálku sto padesáti let jim radit, že se neměli spoléhat jen na brambory. A že ti sytí za průlivem jim měli pomoct.