Temperament

Nemá nic společného s temperovými barvami.

Filipovi zdřevěněla kolena. Tedy aspoň mu to tak připadalo - vyděsil se a nedokázal se chvilku ani pohnout. Zato Ondra sebou trhl a v mžiku byl v pokoji pod peřinou. Lucka se teď rozplakala ještě víc.

„A co tady děláš? Nemáš být na obědě?” zamračil se na ni pan doktor. Odpovědí mu bylo jen vzlykání.

„Ona má porouchaný hlad,” připomněl Filip. „Nepotřebuje jíst.”

„Jíst samozřejmě potřebuje, jenom se jí to teď nedaří.” opravil ho lékař. Už nevypadal tak rozzlobeně, a tak si Filip oddechl. Lucka však ne.

„Víš co, tak si jdi lehnout do postele. Za chviličku začnou návštěvy a rodiče ti přinesou něco dobrého. Zkusíme, jestli bys dokázala sníst aspoň nějaké sladkosti. Třeba to zítra bude lepší.”

promluvil lékař k Lucii mírně a maličko se na ni usmál. Lucka se na něj ani nepodívala a vzlykala dál.

„Proč pořád brečí?” divil se Filip. „Vždyť jí nikdo nic zlého nedělá a vy už se na nás nezlobíte.”

„Víš, Filipe, všichni lidé nejsou stejní. Někdo je klidný a hned se něčeho nelekne. A když už se lekne, snadno se zase uklidní. Jinému člověku může trvat déle, než ho přejde strach. A jiný zase třeba hned utíká, když se něčeho bojí.”

„Jako Ondra,” doplnil Filip a zasmál se tomu. „Dobře, ale proč to tak je? Proč se já umím nebát a Lucka ne?”

„Protože lidé mají různé nervové soustavy. Zjednodušeně řečeno, někdo má nervy silné, odolné a jiný slabší a hodně citlivé. Některé nervy reagují citlivěji, jiné hned tak něco nerozhází. Říká se tomu temperament.”

Temperament je vrozený sklon člověka fungovat určitým způsobem podle toho, jaký má typ nervové soustavy. Někteří lidé reagují na všechno hned, druzí si naopak potřebují promyslet, co udělají.