O Přemyslu Oráči

Byl první podzimní den, tichý a slunečný. Libušin kůň jistě vedl všechny kněžnou vyslané muže, ani krokem nevybočil z cesty, nic ho nesvedlo z jeho dráhy. Tak přejeli hory a pláně, až třetího dne se blížili ke vsi mezi stráněmi. Když k ní dojížděli, spatřili malého chlapce. Toho se zeptali: „Dobrý chlapče, je toto ves Stadice? A žije tu muž jménem Přemysl?“

„Ano, toto jsou Stadice,“ odvětil chlapec, „a Přemysl tamhle na poli pohání své voly.“ Poslové spatřili opodál muže vysoké postavy, jak v režné haleně, jutových kalhotách a v lýčených střevících za pluhem kráčí. Přitom pobízí spřežení strakatých volů. Jeli tedy dále k oráči širokou mezí. Když se přiblížili, zastavil se kněžnin kůň a radostně zařehtal a sehnul hlavu před mladým oráčem. Ten zarazil pluh a zastavil voly.

Vladykové sundali z bělouše knížecí roucho – dlouhou sukni lemovanou vzácnou kožešinou i drahý a krásný plášť – přistoupili k Přemyslovi, nízko se mu poklonili a pozdravili ho: „Buď zdráv kníže a vítej! Pusť voly, roucho změň, posaď se na koně a pojeď s námi. Kněžna Libuše a všechen národ Čechů ti vzkazují, abys s námi přijel a přijal vládu tobě a tvým potomkům souzenou. Tebe jsme zvolili za svého soudce, ochránce a knížete.“

Přemysl je mlčky poslouchal, poté zabodl do země otku, kterou měl v ruce, a pustil voly. „Jděte, odkud jste přišli.“ Jen to řekl, voli se vznesli a v mžiku zmizeli ve velké skále pod vsí. Ta se za nimi zavřela, takže po nich nebylo ani stopy. Otce, která byla vyřezána z lískového prutu, dala mezitím země novou mízu a lískový prut začal pučet jako na jaře a hned také tři odnože vyhnal. Na nich se zazelenalo svěží listí i mladé ořechy. Poslové po spatření onoho divu užasli. Přemysl k nim promluvil: „Bohužel jste přišli brzy. Kdybych mohl toto pole doorat, byla by pro všechny časy hojnost chleba. Ale že jste si pospíšili a mé dílo přerušili, bude v zemi často hlad.“ Obrátil pluh, vzal z meze lýčenou kabelu, vyndal z ní pecen chleba a sýr, položil je na jasnou radlici a pozval vladyky na svačinu. Společně s Přemyslem pili vodu z jeho džbánu a jak se v pití střídali, uschly dvě ratolesti na lísce a hned opadly, třetí však kvapem rostla do výše i šíře. Vojvodové si ukazovali ten div a ptali se Přemysla, co to znamená.

„To vám hned povím. Z mého pokolení začnou mnozí panovníci, ale vždy zůstane jen jeden vladař. A na železném stole jíme proto, abyste věděli, že můj rod bude při vládnutí železný.“ I vstal od obráceného pluhu a šel se rozloučit do vsi se svými blízkými. Poté oblečen v knížecí roucho vsedl na bělouše a vydal se za Libuší na Vyšehrad. S sebou si vzal lýčenou kabelu a střevíce, aby jeho potomci věděli, odkud pocházejí, a nezapomněli na to, že všichni lidé jsou si rovni.