O domě U Smrti

V Dlouhé ulici bydlel kdysi bohatý měšťan s manželkou. Zpočátku neměli děti, až teprve po letech se jim narodil syn. Bylo to dítě jako obrázek a oba rodiče se v něm jen viděli. Těšili se však ze svého štěstí necelý rok, neboť jednoho dne chlapeček zmizel. Hledali ho po celém domě, pátrali na půdě i ve sklepech, sousedé prohledali celou ulici, dvory i zahrady, ale po ztraceném dítěti jako by se slehla země. Pátrali po něm celý den a celou noc, až nazítří se přihlásil domovník ze sousedství a vypověděl, že potkal v ulici houf potulných lidí, kteří nesli v náruči balík plátna, a v tom balíku tenkým hláskem plakalo malé dítě. Stráže u městských bran hned dostaly příkaz, aby každého pozorně prohledali, avšak bylo už pozdě; chlapec se neobjevil. Léta plynula, měšťan zemřel a jeho žena zůstala opuštěná jako kůl v plotě. Žila smutně a osaměle, až jednou přišel na Staré Město neznámý mladík a hledal střechu nad hlavou. Dům osamělé vdovy byl téměř prázdný a vdova ráda pronajala neznámému světnici v podkroví. Mladík byl pohledný, žil slušně a počestně a celé večery trávil doma nad knížkou nebo seděl s vdovou a vyprávěl jí o cizích krajinách a městech. Vdově se chlapec líbil, dlouhá léta žila sama, a tak si na něj brzy zvykla; zanedlouho mu přivykla natolik, že se nemohla dočkat podvečerní hodiny, kdy se mladík vracel z práce, a starala se o něho tak pečlivě, jak to dokáže jen osamělá opuštěná žena. Také mladík si přivykl, a protože jeden ani druhý nechtěli zůstat nadosmrti sami, brzy jejich přátelství skončilo svatbou. Žili spolu šťastně a spokojeně, jen mladý muž býval občas smutný a stýskal si, že nemůže manželce povědět nic o svých rodičích ani o domově a že vlastně neví nic ani o svých blízkých nebo vzdálených příbuzných. Proto se rozhodl, že vyhledá houf potulných lidí, kteří ho kdysi vychovali. Věděl, kde bývají na jaře, kudy táhnou v letních měsících za snadnější obživou a za sluncem, i kam se uchylují, když uhodí mrazy a cesty zapadnou sněhem. Vydal se za nimi a brzy je našel, pochlubil se jim, jaké ho potkalo štěstí, ale bývalí přátelé se od něho odvraceli s hrůzou a nechtěli s ním mít nic společného. Mladého muže ta změna velmi rmoutila a tak dlouho naléhal, až mu nakonec jedna stará žena prozradila, že ho kdysi dávno unesli z jednoho domu v Dlouhé ulici. Chtěli ho tehdy vrátit výměnou za peníze, ale když viděli, jaké tresty jim hrozí, zalekli se a odtáhli daleko do hor a ještě dál do cizích zemí. Mladý muž žádal, aby mu popsali onen dům, a když mu po velkých prosbách vyhověli, uvědomil si s hrůzou, že se oženil s vlastní matkou. Vrátil se do Prahy, se vším se jí svěřil a nikdo v té chvíli nedovedl říci, zda byla šťastná nad návratem ztraceného syna, anebo zoufalá nad svým osudem. Nečekaná novina se zanedlouho dostala do lidských řečí a mladý muž se brzy ocitl na radnici; a protože za starých časů bylo možno vykoupit takové provinění jen smrtí, odsoudili staroměstští konšelé nešťastného muže ke ztrátě hrdla.

Trest byl vykonán mečem na ulici před domem, v němž našel ztracený syn znovu svůj domov. Od té doby se tomu místu neřeklo jinak než U smrti, a neznámý malíř vymaloval nad vrata domu obraz, na němž zachytil poslední chvíle toho smutného příběhu: mladého muže s hlavou na popravčím špalku a u něho kata s vysoko zdviženou sekyrou. Kdybyste ten dům hledali, má číslo 925.