„Nikoho jsme na oslavu narozenin nezvali! Nechci s ním kamarádit. A nechci abys s ním kamarádila ani ty!“ volala za Jitkou Zuzanka. „Je to Poťouch!“
„Není to Poťouch,“ zavrtěl hlavou profesor Jindáček.
Zuzanka za ním přiběhla hned jak se s Jitkou rozešly. Čekali spolu v Krátké uličce, aby se pan profesor na Jitku podíval žlutými brýlemi, až se bude vracet domů. „Určitě jí sedí za krkem nějaký Poťouch,“ byla přesvědčená.
„Ne, ne. Není to Poťouch,“ opakoval profesor a mžoural přes medově žlutá skla. „Je to Záviďka. Podívej,“ podal Zuzance brýle.
Jitčin krk ovíjelo něco, co vypadalo jako stará vytahaná podkolenka s prošlapanou patou. Uzlovalo se to do smyček jako had, bylo to hnusně zelené a roztřepená díra se rozvírala a stahovala. Zuzance z toho pohledu naskočila husí kůže. „Neudusí ji to?“
„Určitě se jí dýchá hůř,“ řekl profesor. „Je to Záviďka Hadí. Patří mezi Závistidla Velká a to jsou škrtiči.“
„Propána!“ zděsila se Zuzanka.
„Horší by bylo, kdyby ji napadalo Závistidlo Malé,“ uklidňoval ji profesor.
Zuzanka nechápala, jak může být malé Závistidlo horší než velké. Profesor Jindáček jí vysvětlil, že zatímco Závistidla Velká jsou škrtiči, řadí se Závistidla Malá mezi dusiče. Nesvírají krk zvenku, ale dusí zevnitř, proto jsou to větší potvory než Závistidla Velká.
„To je přece známá věc, že kdo má v sobě závist, dusí se jí...“