???

Dvojčata Evžen a Erika se smutně courala přes liduprázdné náměstí. Byli znovu po škole a tušili, že z toho zase doma kouká studená večeře, když si všimli, že z krámu s ručně pleteným zbožím vyšla prodavačka a odemyká výlohu. Dvojčata zrovna chtěla pokračovat v cestě domů, když vtom se stalo něco podivného.

Zdálo se jim to, nebo se jedna z figurín opravdu pohnula?

Erika si rukou přikryla pusu, aby nevykřikla, a Evžen se za kontejnerem na papír přikrčil skoro až k zemi. Všechno se sběhlo děsivě rychle. Figurína vtáhla prodavačku do výlohy, ta se za ní okamžitě zavřela, v krámě zhaslo světlo a sourozenci čuměli a pak vyrazili tryskem domů, kde je se studenou večeří za poznámky v žákajdách čekal ještě výprask za pozdní příchod, který jim zahnal všechny vzpomínky na obživlé figuríny.

Jenže ráno bylo všechno jinak. Na výprask dávno zapomněli, naopak podivné věci, které se děly včera v krámku s pleteným zbožím, jim začaly pořádně vrtat hlavou.

Do školy to vzali, i když to nebyla jejich obvyklá ranní trasa, přes náměstí a oběma naskočila husí kůže, když si na dveřích obchodu všimli cedulky s nápisem Přijmeme novou prodavačku a za výlohou objevili omotanou šálami a s pletenou čepicí nasazenou skoro až do očí novou figurínu nápadně podobnou bývalé paní prodavačce.

A pak se ztratila i další paní prodavačka, a to už to dvojčatům nedalo a běžela na policii. Jenže tam jim nikdo nevěřil, že v obchodě na náměstí obživly figuríny a každého, kdo se pokusí jim omotat ve výloze šálu kolem krku, vtáhnou dovnitř a uškrtí. Uvěřit tomu prostě nešlo, ale tím spíš se tenhle ztřeštěný výplod dětské fantazie po městečku rozkřikl, každý si z dvojčat utahoval a paradoxně se tak krámek s pletenými věcmi dostal mimo hledáček policejního zájmu.

Nakonec se ve městě začali ztrácet nejrůznější lidé, nejen paní prodavačky, noviny toho byly plné, policie byla bezradná a před krámem na náměstí stálo co chvíli nákladní auto s cizí poznávací značkou. To ale nikoho nezajímalo. Nikoho až na dvojčata, která dobře věděla, jak všichni ztracení končí.

Pár dní na to zůstal ráno Evžen doma v posteli s rýmou a Erika vyrazila do školy sama. A to bylo naposledy, co ji někdo viděl. Slehla se po ní zem.

A nebyla jediná, lidé se ve městečku ztráceli dál. Před krámem s pleteným zbožím dál parkovalo auto z Německa, pan Nývlt, majitel krámku, bohatl, pletené zboží začalo být ve světě asi velmi populární, říkali si lidé ve městě, a syn pana Nývlta, Albert, v sobě zničehožnic objevil nový talent, stal se z něj ve světě uznávaný sochař.

Po třech letech se konečně sochy od věhlasného umělce dočkalo i městečko. Na požádání věnovala rodina Nývltova městu mistrovo dílo, které mělo uctít památku obětí záhadných zmizení, která naštěstí, jak se zdá, před nedávnem konečně ustala. Nikdo kromě Evžena si nevšiml, že lidé se přestali ztrácet ve stejnou dobu, kdy starý Nývlt dostavěl svoji přepychovou vilu na kraji města. A ta socha? Šlo vlastně o sousoší. Evžen se jako jediný z rodiny účastnil jeho odhalení a vytryskly mu slzy z očí, když jednu z postav poznal. Erika!

Bílá látka klouzala pomalu na zem a odhalila bronzovou sochu malého děvčátka s ustrašeným výrazem ve tváři. Tak neuvěřitelně autentické, že všichni vydechli úžasem. Albert je vážně třída, světový umělec, město má být na koho hrdé.

Když pak všichni odešli, vyšplhal se Evžen na prostorný podstavec mezi sochy a díval se do sestřina strnulého obličeje, všiml si jejích ztuhlých slz, které se jí kutálely po tvářích.

Evžen míval opravdu hrozivé sny, ze kterých se budil vlastním křikem celý zpocený a ve kterých viděl svoji sestru ve tmě, cítil její strach, vnímal, jaká je jí zima, hrozná, strašlivá zima. Sotva se Evžen propadl do spánku, objevil se na náměstí, vyšplhal se k soše své sestry a pěstmi začal bušit do jejího kovového vězení, věděl, že je uvnitř a volá ho, aby ji pustil ven, osvobodil ji, protože nemůže dýchat, dusí se, dusí se a Evžen se začal dusit spolu s ní. Tu noc ho nevzbudil vlastní křik, ale vlastní pláč. Plakal ve snu, a když se probudil, zjistil, že pláče doopravdy.