Šmodrcha

U snídaně přes stůl pozoroval Honzík Bačkora své dvojče Ninu. Jak může být probůh jeho sestra? Vždyť oni dva určitě nepatří ani ke stejnému živočišnému druhu, natož do jedné rodiny! Pro začátek mu nebyla ani trošku podobná, měla nos tak široký a rozpláclý,že vypadal jako choroš vyrůstající ze ztrouchnivělého kmene stromu. Byla mnohem vyšší než Honzík. A bohužel taky o dost silnější, což Honzík pocítil ve vzájemných hádkách.

Honzík si do misky nasypal kukuřičné lupínky a natáhl se pro mléko. Jestli jsou s Ninou opravdu dvojčata, pak by mezi nimi přece mělo existovat nějaké speciální pouto, ne? Neměl by například cítit, když ji něco bolí? Na okamžik si pohrával s myšlenkou, že ji pod stolem nakopne, jen aby zjistil, jestli to bude vnímat i on sám, ale něco mu říkalo, že to není právě nejlepší nápad. Všichni u nich doma moc dobře věděli, že je Nina pořádně vznětlivá.

A vtom ho to trklo. Vždyť je to úplně jasné! Jestli je ta holka doopravdy jeho dvojče, měli by být schopni komunikovat beze slov, pouhou silou myšlenek. Telepaticky. Honzík se rozhodl, že to vyzkouší. Odložil lžíci a soustředil se. Pak na ni začal upřeně zírat a přitom ji v duchu volal.

„Nino," oslovil ji telepaticky, „slyšíš mě?"

Jenže jeho sestra měla plné ruce práce s něčím docela jiným.

Honzík to zkusil znovu. „Hej, Nino! Koňská hlavo! To jsem já, Honzík!"

Bačkorovic telepatická linka měla ovšem toho dne očividně poruchu.

Nakonec Nina přece jen zvedla oči od talíře a vyhrkla: „Co na mě tak civíš, ty troubo?"

„Koňská hlavo," zopakoval Honzík, jen to tentokrát vyslovil nahlas.

A jeho sestra hned zareagovala právě tak, jak se dalo čekat - přivolala si posily.„Mamííí!" zakvílela s jízlivým úšklebkem na tváři. Moc dobře totiž věděla, že tím svého brášku dostane do průšvihu, a nesmírně ji to těšilo. „Honzík mi říká koňská hlavo!"

Ach, ano. Máma. Jinak známá jako Filoména Bačkorová. A také jako Filoména Kočkokopka podle svého zvyku nakopávat kočky, které se vyhřívaly na chodnících v sousedství. Ona je totiž nenáviděla. Popravdě řečeno nesnášela naprosto všechna zvířata, ale na kočky měla spadeno úplně nejvíc.

„Honzíku!" okřikla ho hned a zachvěla se odporem. „Takhle se svou sestrou nemluv! Nechápu, jak ji vůbec můžeš srovnávat s nechutným špinavým koněm. Copak nevíš, že ti odporní tvorové žerou své vlastní výkaly?" A pak se vrátila zpátky ke své předchozí činnosti - oplachovala mrkve, sušila je fénem a každou dokonale vydezinfikovanou mrkvičku ukládala do jednotlivých miniaturních sáčků.

Honzík na to nic neřekl, dokonce ani potom, co na něj Nina vyplázla jazyk. Už byl zvyklý, že na něj sestra v jednom kuse žaluje a máma vždycky nakonec vynadá jemu.

Tedy pokud to opravdu je jeho máma.