Hurá na kajak - 1.část

Mokrá Liška. Ve skutečnosti jsem holka, která se jmenuje Eliška, ale všichni mi říkají Liško.

Protože mám dlouhé zrzavé vlasy. Máma s tátou se chystají do divadla a mě bude hlídat babička. Rodiče si pořád myslí, že jsem malá.

Večery s babičkou jsou parádní. Nachystá pro nás televizní hnízda. To je, když se proti sobě spojí dvě velká křesla ušáci a vystelou se peřinami a polštáři. Každá z nás si v noční košili vleze do jednoho hnízda a koukáme na televizi. Do noci se díváme na krasobruslení nebo na staré filmy.

Babička má ráda krasobruslení a dost mu rozumí. Pokaždé mi poradí, komu mám fandit, a já mu pak fandím. Dneska ale nebruslí, protože prý není sezóna. To asi že venku nemrzne, jenom prší. Nevadí, budou totiž dávat film s hvězdičkou! Upír z Feratu!

Nejde proud! Na televizi můžu tak akorát zapomenout. Fňuk. To mám jít jako spát? Nééé!

„Nic si z toho nedělej, Liško,“ zachraňuje babička dobrou náladu, „zapálíme si svíčku, nakrájím ti jablko, pak se zahrabeme v hnízdě a já ti budu vyprávět jeden pěkně strašidelný příběh. Jestli se tedy nebojíš….?”

„Nebojím,“ pípne Liška.

Dnes se tomu těžko věří, Liško, ale já byla kdysi dávno také malá holka. Stejně jako ty jsem měla dlouhé rezavé vlasy. A jasně, že mě taky nebavilo uklízet si pokoj.

Co ti chci povědět se ale stalo, když jsem byla o trochu starší než ty.